Čeština je na první pohled logická, ale některé jazykové jevy dokážou potrápit i pokročilé mluvčí. Jedním z častých omylů je zaměňování zájmen můj a svůj. Obě vyjadřují vlastnictví, ale používají se v různých situacích, a jejich nesprávné použití může úplně změnit význam věty.
Pojďme si tedy ujasnit, jaký je mezi nimi rozdíl a jak je správně používat.
Co jsou zájmena a proč řešíme právě „můj“ a „svůj“?
Zájmena (pronomina) jsou slovní druhy, které zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně na ně ukazují. Umožňují nám mluvit stručněji a srozumitelněji – bez jejich použití bychom byli nuceni opakovat stále stejná slova.
Rozlišujeme několik druhů zájmen, například:
- osobní (já, ty, on…),
- přivlastňovací (můj, tvůj, jeho…),
- ukazovací, tázací, neurčitá, záporná…
Přivlastňovací zájmena
Tato zájmena vyjadřují, komu něco patří:
- osoba: můj, náš
- osoba: tvůj, váš
- osoba: jeho, její, jejich
Například:
To je můj sešit.
Viděla jsem její auto.
Zvratné přivlastňovací zájmeno
Zvláštní postavení má zájmeno svůj, které nazýváme zvratným přivlastňovacím zájmenem. Používáme ho vždy tehdy, když přivlastňovaný předmět patří podmětu věty.
Například:
Eva si vzala svůj kabát.
(Kabát patří Evě – je podmětem věty.)
Můj vs. svůj: Jaký je mezi nimi rozdíl?
🔹 „Můj“ (nebo tvůj, její, jeho…) používáme, když vlastník není totožný s podmětem věty.
🔹 „Svůj“ používáme tehdy, když vlastník je shodný s podmětem věty – tzn. podmět něco přivlastňuje sám sobě.
Příklady:
- Marek si vzal svůj batoh.
(Batoh patří Markovi – shoda s podmětem → „svůj“.) - Marek si vzal jeho batoh.
(Batoh patří někomu jinému než Markovi – např. bratrovi → „jeho“.) - Lucie si vzala svou knihu.
(Kniha patří Lucii.) - Lucie si vzala mou knihu.
(Kniha patří mluvčímu – tedy „mně“.)
Pozor na změnu významu!
Někdy stačí zaměnit jedno zájmeno a věta získá úplně jiný význam:
- Petr otevřel svou skříň.
→ Otevírá skříň, která patří jemu. - Petr otevřel jeho skříň.
→ Otevírá skříň, která patří někomu jinému (např. bratrovi).
Proto je důležité sledovat, komu věc skutečně patří – a podle toho volit zájmeno.
Výjimky a jazykové chytáky
Dlouhé věty a vedlejší věty
Když se ve větě objeví více osob nebo více sloves, snadno se ztratí přehled o tom, kdo je podmětem:
Jana řekla Evě, že si zapomněla svou peněženku.
→ Peněženku si zapomněla Jana (podmět věty: ona si zapomněla).
Jana řekla Evě, že zapomněla její peněženku.
→ Peněženka patří Evě, ale zapomněla ji Jana.
Jiný slovosled
Podmět věty nemusí být na začátku:
Tomáš ukázal Michalovi svůj nový dům.
→ Dům patří Tomášovi.
Tomáš ukázal Michalovi jeho nový dům.
→ Dům patří Michalovi.
Vynechání podmětu
Ve větách v první osobě bývá pravidlo často opomíjeno, protože mluvčí má tendenci říkat „můj“, i když má být „svůj“:
Já si uklidím svůj pokoj. ✅
Já si uklidím můj pokoj. ❌
(„Svůj“ je správně, protože mluvčí je podmětem i vlastníkem.)
Procvičte si to!
Vyberte správné zájmeno podle smyslu věty. V každém příkladu uveďme kontext, aby bylo jasné, komu daná věc patří.
Eva si oblékla ___ šaty, které si koupila minulý týden.
(Šaty patří Evě.)
✅ své
Eva si oblékla ___ šaty, které jsem jí půjčila.
(Šaty patří mluvčímu.)
✅ moje
Pavel pomohl Petrovi s ___ úkolem.
(Úkol patřil Petrovi.)
✅ jeho
Pavel si konečně udělal ___ úkol.
(Úkol patřil Pavlovi.)
✅ svůj
Ředitel ocenil Janu za ___ návrh.
(Návrh připravila Jana.)
✅ její
Ředitel ocenil Janu za ___ návrh.
(Návrh připravil ředitel a Jana ho prezentovala.)
✅ svůj
Vzal jsem si ___ batoh a odešel domů.
(Mluvčí si vzal vlastní batoh.)
✅ svůj
Shrnutí
- ✅ „Svůj“ používáme, když podmět věty přivlastňuje něco sám sobě.
- ✅ „Můj“, tvůj, její, jeho atd. používáme, když přivlastňujeme něco někomu jinému než podmětu věty.
- ❗ Záměna zájmena často změní smysl věty, proto se vyplatí být při jejich použití pečlivý.